
Příběh o dvanácti měsíčkách je krásnou a poučnou pohádkou o odvaze a laskavosti. Kdo by neznal statečnou Marušku, která musela čelit mrazivé zimě, zlomyslné maceše a své rozmazlené sestře Holeně. Chcete si její příběh připomenout nebo přečíst svým dětem před spaním? Připravili jsme pro vás celý text – můžete si ho přečíst rovnou tady, nebo si ho snadno stáhnout ve formátu PDF.
Tato pohádka je osmým dílem z naší série „Pohádky na dobrou noc„, které si můžete přečíst u nás na webu nebo stáhnout a vytisknout.
O dvanácti měsíčkách
Žila, byla kdysi jedna hodná dívka jménem Maruška. Bydlela v malé chaloupce se svým tatínkem. Ten ji měl tuze rád a vždy se o ni dobře staral.
Když byla Maruška ještě malá, tatínek si vzal ženu jménem Antonie. Ta se po svatbě nastěhovala do jejich chaloupky i s dcerou Holenou. Zpočátku se Antonie k Marušce chovala velmi hezky a zdálo se, že z nich bude spokojená rodina.
Jenže štěstí netrvalo dlouho. Tatínek onemocněl a zemřel. A tehdy se všechno změnilo.
Macecha ukázala svou pravou tvář. Přestala být milá a laskavá. Začala Marušce poroučet a dávala jí nejtvrdší práci. A Holena? Ta byla líná, rozmazlená a nikdy nic dělat nemusela. Macecha jí navíc splnila každé přání.
Jednoho dne, uprostřed kruté zimy, si Holena usmyslela:
„Chci kytici fialek! Maruško, přines mi je!“
„Ale kde je mám vzít? Vždyť je sníh a mráz,“ řekla Maruška tiše.
„Neodmlouvej!“ křičela macecha. „Bez fialek se domů nevracej!“
A tak se Maruška vydala ven. Brodila se hlubokým sněhem, ruce jí mrzly a nohy sotva cítila. Fialky ale nikde nerostly.
Až došla na louku, kde hořel veliký oheň. Kolem něj sedělo dvanáct mužů na kamenech. Bylo to dvanáct měsíčků.
Maruška se uklonila a poprosila:
„Smím se u vás na chvilku ohřát?“
„Jen pojď, děvenko,“ řekl Leden, který právě vládl.
„Proč jsi v takovém mrazu venku?“
„Jdu natrhat sestře fialky,“ odpověděla Maruška.
Leden viděl, že má Maruška dobré srdce, a tak se slitoval.
„Bratře Březne, pojď a posaď se na mé místo.“
Březen zvedl palici a zakroužil. Sníh před ním roztál, vyrašila tráva a objevily se fialky.
„Natrhej si, Maruško,“ usmál se.
Maruška natrhala kytičku, poděkovala a spěchala domů. Holena i macecha se divily, ale nic neřekly.
Druhý den si Holena poručila:
„Mám chuť na jahody! Maruško, přines mi je! Bez nich se domu nevracej!“
A Maruška musela vyjít znovu do zimní bílé krajiny. Sníh jí sahal až po kolena, vítr jí pálil tváře a mráz jí studil ruce. Když dorazila na známou louku, uviděla opět oheň a dvanáct mužů sedících kolem něj. Měsíčkové se na ni usmáli, když k nim přistoupila. Tentokrát pomohl Červen. Vyrostly jahody, červené a sladké. Maruška poděkovala, pečlivě vše natrhala a běžela domů.
Maruška je donesla domů. Holena se najedla, ale stále nebyla spokojená.
Třetí den si Holena usmyslela:
„Chci jablka! Maruško, dělej! Bez nich se domu nevracej!“
Maruška se vydala k měsíčkům potřetí. Mrzlo a každý krok byl těžší a těžší. Bez dlouhého vysvětlování Leden řekl:
„Bratře Září, posaď se na mé místo.“
Září zakroužil palicí a na kopci vyrostla jabloň. Maruška vzala dvě jablíčka, všem měsíčkům poděkovala a běžela domů.
„Proč jich je tak málo?“ křičela Holena.
„Kde je ten strom?“
„Tam vysoko na kopci,“ odpověděla Maruška.
Holena si vzala kabát, pytel a vyrazila sama. Když dorazila k ohni, nepozdravila a jen křičela:
„Hej, dědci! Kde je strom s jablky?“
Leden se rozhněval. Zakroužil svou palicí vysoko nad hlavou, a jakmile to udělal, měsíčkové zmizeli a kolem se strhla hrozná vánice.
Když to macecha v chaloupce uviděla, zakřičela:
„Holeno, kde jsi?!“
A vyrazila svou dceru hledat.
Sníh bičoval kopec a závěje se zvedaly vysoko. Obě bloudily mezi sněhovými závějemi a nikdo je nikdy nenašel. Říká se, že dodnes bloudí tam, kde sníh nikdy nezmizí.
Od té doby Maruška v chaloupce hospodařila sama. Brzy si jí všiml hodný mládenec a vzali se.
A tak Maruška žila šťastně a spokojeně. A pokud neumřela, žije tak dodnes.
Pohádka
Pohádka „O dvanácti měsíčkách“ v PDF

Dokument si můžete zdarma stáhnout zde.






